Věta (Základní věta integrálního počtu 2)
Nechť f je funkce na ⟨a,b⟩. Předpokládejme, že f je Riemannovsky integrovatelná na ⟨a,b⟩ a že má primitivní funkci F na ⟨a,b⟩. Pak

Stručně řečeno, tato věta říká, že když má funkce jak Riemannův, tak Newtonúv integrál, pak tyto musí být spojeny Newton-Leibnizovou formulí. Všimněte si, že Riemannovská a Newtonovská integrabilita v této obecné verzi je méně omezující předpoklad než spojitost, kterou jsme požadovali v hlavním textu, takže tato verze je obecnější a tedy i silnější. V konkrétních případech ale stejně nakonec používáme spojitost, protože je to nejjednodušší přístup a většinou stejně pracujeme se spojitými funkcemi.

Podobně je i první verze Základní věty integrálního počtu z hlavního textu pravdivá obecněji:

Věta (Základní věta integrálního počtu 1)
Nechť f je Riemannovsky integrovatelná funkce na ⟨a,b⟩, nechť c leží v ⟨a,b⟩. Pro x z ⟨a,b⟩ definujeme

Pak je F spojitá na (a,b), má derivaci zprava ve všech bodech ⟨a,b) a derivaci zleva ve všech bodech z (a,b⟩. Navíc

a pro všechny x z (a,b) máme

Připomeňme, že například F ′+(a) označuje derivaci zprava F v a, a f (a+) označuje limitu f v a zprava. Takže například první rovnost z věty vlastně znamená